Lesy městyse Doubravník [16]
V předjaří loňského roku jsme uzavřeli kapitolu "Duby v okolí Doubravníku". Vzpomínáte?
Jak už zde bylo řečeno, v počátcích kolonizace údolí řeky Svratky pokrýval zdejší území přirozený les vzniklý dlouhodobým vývojem v souladu s klimatickými poměry tzv. prales. V širokém údolí, které se otevírá směrem k Černvíru bychom narazili na těžko prostupný říční luh, složený z olší, vrb, jasanů a podobných dřevin. Na svazích, které se zvedají z údolí porost přecházel v habrové doubravy (Querceto-Carpinetum) nebo dubiny s příměsí borovice podle typu podloží a v keřovém patru samozřejmě klasika - Líska obecná (Corylus avellana). Dominující dub (Quercus) dal zřejmě název i osadě, která je v listině z roku 1208 zapsaná jako Doubravník. Převahu dubu lze vysvětlit lehce, podíváme-li se na věci v širších souvislostech. Vodítkem nám může být způsob tehdejšího hospodaření. Je jisté, že první zakladatelé osad zde neměli k dispozici žádné pastviny, natož pak ornou půdu. Dobytek, který měli s sebou živili výhradně v lese žírem žaludů a okusem dubových případně habrových výmladků. Prvotní zásah do lesa byl tedy zásah těžební a ten postupně změnil ráz krajiny i strukturu zdejších porostů. Na Buk lesní1), jehož výskyt vliv kolonizace značně oslabil, bychom zde narazili spíš výjímečně. Celkové zmenšení a rozdrobení klučených lesů mělo totiž za následek lokální změny klimatu. Zvýšil se podíl sluneční radiace, krajina se otevřela výsušným větrům... Čili právě proto se buky odpradávna stahují na mírnější a vlhčí, výše položené svahy severní, přičemž jižní osluněné stráně přenechávají společenstvům teplomilných doubrav. Ukázkovým příkladem tohoto stavu je současný hřeben blízkého Vinohradu.
Pěkné buky zde rostou na severní expozici směrem k Bělči, zatímco jižní trať s názvem Dubiny, nad silnicí k Prudké, byla jistě pojmenována právě podle dřeviny, která zde společně s habrem tvoří řídký a světlý, výmladkový les pastevní. Základní podmínkou pro rozšíření buku jsou tedy vhodné klimatické podmínky. V optimálním prostředí pak roste na všech druzích půd, ovšem je známo, že nejlépe se mu daří na vápencovém podloží.3). Na písku spíše živoří nedostatkem spodní vody a naopak - při trvalém zamokření v těžkých jílovitých půdách hyne "na utopení". Tím pádem zcela chybí v záplavové oblasti lužních lesů a na březích řek ho většinou také nenajdeme. Je značně citlivý na okus, - pařezová výmladnost je oproti dubu velice slabá, takže byl pastevním stylem hospodaření (viz. výše) z okolí obydlených míst jednoduše vytlačen na místa méně přístupná. Buk lesní je v dospělosti mohutný strom. Na okolí svého stanoviště působí během vegetačního období silným zastíněním a následně bohatým opadem listí. Rozkládající se humus výrazně zlepšuje půdní vlastnosti a proto je v této souvislosti často zmiňován starými lesníky a veleben jako "Matka lesa".4) Při vertikálním členění vegetačních stupňů podle nadmořské výšky stojí buk mezi dubem a smrkem. Musíme ho tedy hledat tak od 500 m.n.m výše - směrem do Sýkořských vrchů, ale tam už lesy městyse nedosahují. S tím nenaděláme zhola nic... V dalším pokračování si už představíme konkrétní exempláře. Petr Koukal Poznámky: 1) Slovo BUK není domácí, slovanské, nýbrž výpůjčka ze starogermánštiny = bökö, (něm. = Buche), což nasvědčuje, že Slované zprvu nepřekročili hranice stromové zóny bukové a že tedy jejich kolébkou bylo opravdu močálovité, lesnaté území středního Podněstří. 2) Humidní klima je takové, kdy množství srážek přesahuje hodnotu výparu. Stručně řečeno - není třeba uměle zavlažovat. 3) Namátkou rozsáhlé bučiny v oblastech Chřibů v okolí Koryčan a Bielych Karpat na moravsko-slovenském pomezí. Stojí za to vidět. 4) Např. 5) vyhláška MZe č. 83/1996 Sb. o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů (OPRL) a o vymezení hospodářských souborů (HS), která se mj. zabývá i druhovou skladbou lesních porostů a melioračními a zpevňujícími dřevinami (MZD). |