Lesy městyse Doubravník [25]


Březen - s oblohou zamračenou jako pernštejnský zubr, nás sice ještě drží za kamny, ale v přírodě už zjevně končí období dlouhého mlčení. V lese pod sněhem, se už objevily drobné, zurčící pramínky, které se mezi sebou vzájemně postrkují níže po svahu, odkud je odvádí kdejaká stružka a ručej až k říčnímu korytu Svratky. Celé je to však ještě jakési rozjívené. Neupravené. Jako když se vstává na ranní...

Inu, to Vesna vyráží Moranu říkali staří lidé, potomci Slovanů. Krajina se čistí a dobře zas bude. Ba, kéž by bylo! A protože i člověku třeba si sem tam vyčistit myšlenky, je tu čas na jarní výpravu, kterou jsem sliboval v předchozí části.

Co nás čeká?
Jedle bělokorá (Abies alba) přímo v terénu.

A kdo dával minule pozor, již dopředu tuší, kam si to namíříme. Ano, za jedlemi nemusíme chodit někam zvlášť daleko. Máme to doslova za rohem. Na odvráceném svahu Pláňavy se k východu rozprostírá lesní komplex zvaný Pasíčka - jak vidno z níže přiložené mapky.



Porostní mapa oddělení 103, dílec A - (Pasíčka)

Dnes pěkný kus lesa s výměrou přes 20 hektarů. Ovšem před, řekněme 150-ti lety, bychom zde viděli obrázek úplně jiný. Nuzný, vydrancovaný selský les (plunderwald), místy až na holo bezcitně vybitý dravýma rukama lidí neschopných přemýšlet v širších horizontech. V podstatě celá jakš-takš dostupná severní expozice blíže k obci vzala za své.

Není divu. Z pohledu tehdejších lidí se z přírodou prostě bojovalo o holé živobytí a ochrana přírody tak jak ji známe dnes, byla pojem naprosto neznámý. Do lesa se chodilo v jedné ruce s pilou a sekerou, zatímco druhá třímala flintu a drátěné oko. Vrchnost sice vydávala občas nějaká nařízení, nicméně hajný byl většinou člověk z lidu... Navíc, ze dřeva se dělalo prakticky všechno, od kolébky až po tu rakev, takže to dopadlo, tak jak to dopadlo.

Kam oko dohlédne, všude jen kamení. Smutné svahy, na nichž se drží jen Líska obecná (Corylus avellana),1) blízce příbuzná s habrem a dlouhé šlahouny pichlavého černičí. Sem tam, jak pometla stojící v koutě, průkopnické břízy a pod nimi chamraď různého křoví v němž živoří rozházené smrčky či jedle v malých skupinkách.2) Zkrátka a dobře jen takový suchopár, poskytující nevalnou pastvu - a odtud snad vzato pojmenování Pasíčka. Věru neutěšený pohled i dojem až běda. Tož raděj se přepněme do naší současnosti.

A vidíme hned, že prohraná bitva není ještě prohraná válka. Les na kraji Pasíčky byl sice hodně potlačen, ustoupil, ale nevzdal to. Les to nevzdává nikdy. Je to vrcholné rostlinné společenstvo, k němuž spěje veškerý vývoj. Navíc po rozdělení obecních lesů a pastvin mezi usedlíky v říjnu 1868 už hospodaření v lese dostalo jakýsi řád. Sedlák totiž dobře ví, že hospodařit se musí tak, aby neubývalo. A protože tito hospodáři seděli většinou v obecní radě, bylo pamatováno i na obecní les. Díky tomu se teď můžeme procházet mezi stromy.

První jedle nás vítají u vstupu do lesa. Po pravé straně nad cestou je řídká smrková kmenovina s vtroušenou jedlí, která ale překvapivě dobře plodí, takže po semenné úrodě, která je v našich polohách ± každé dva roky, najdeme pod stromy množství semenáčků. Že jde o potomstvo jedle poznáme podle charakteristického tvaru klíční rostlinky. Z konečného pupenu vyrůstá první přeslen jehlic, takže to na zemi svítí jak zelené hvězdičky.



semenáček jedle bělokoré

Fotku jedlové šišky vám ukázat nemůžu, protože k té se člověk tak jednoduše nedostane. Zralá šiška, rostoucí na rozdíl od smrku vzpřímeně, se totiž rozpadá přímo na stromě. Po úplném dozrání, během října, se od vřetene postupně oddělují šupiny s přilehlými semeny až zůstane holá osa šišky, která na stromě zůstává celou zimu a mnohdy i několik let. Svým tvarem připomíná ostrý hrot svícnu.

Semena, která jsou nezvykle velká (7 - 11 mm) roznesl vítr po blízkém okolí. Ta která zapadla do čerstvé, vlhčí půdy se probudí jakmile teplota vyšplhá nad 6°C. Zástin matečného porostu vytváří příhodné mikroklima, které podporuje vzrůst semenáčků, ale v prvním roce opravdu neuvidíme víc, než je na horním obrázku. I v následujících letech však mladičká jedle přirůstá velmi pomalu. Je to taková zkouška trpělivosti a nedočkavý lesník nic nezmůže, byť by ji ze země tahal očima. Jak už jsem kdysi zmínil v pojednání o buku, jedle má času vždy dost. Na další fotografii vidíme tu samou rostlinku po třech letech.



tříletá jedlička natřená v loňském roce ochranným nátěrem

Rychlejší vzrůst do výšky můžeme u jedle pozorovat až po šestém, na horších půdách někdy až po osmém roce. Je tedy jasné, že s rychlejším smrkem a případně a borovicí zde nemůžeme vůbec závodit. Na jedné straně už máme vánoční stromky, zatím co desetiletá jedle nám dosáhne teprve nad kolena. Dobře patrné to je v prořezávkách nad cestou, kam jedle nalétla těsně před zapojením kultury. Rozdíl ve věku sotva 5-ti letý avšak ve vzrůstu markantní.



nepoměr vzrůstu smrk (vzadu) vs. jedle

Berme však v potaz, že toto je v přirozeném lese naprosto normální, nikoli vadný jev. Víme, že jedle je stinná, dlouhověká dřevina, která v mládí nesnáší přímé sluneční záření, ale dává přednost difúznímu, odraženému bočnímu světlu. Z toho lze odvodit, že růst v polostínu tedy není nějakým trápením jedle, ale naopak, její životní potřebou. V lese takové poměry panují v obnovních kotlících nebo tam, kde jsou v nadúrovni dřeviny slunné. Tedy dub nebo borovice. Obě zmíněné dřeviny slují mimo jiné tím, že jsou to nejlepší chůvy pro pěstování jedle.

Na dalším obrázku vidíme mladý, prosvětlený bor, kde se pokoušíme tyto příznivé podmínky vytvořit s vyhlídkou, že aspoň několik jedlí se v budoucnu dostane do hlavní úrovně. V této fázi je to ovšem jen nejistá, dlouhodobá vyhlídka. Taková sázka do loterie...



borová tyčkovina po 1. prořezávce

Vcelku lze říci že první decennium je pro jedli nesmírně kritické období. Mnoho semenáčků zlikviduje hned v začátku spárkatá zvěř3) a poškozování okusem pokračuje i v dalších letech. Dá se říct, že srnčí zvěř likviduje jedli doslova na potkání. Mnohdy nepomáhá ani ochrana repelentním nátěrem, jak si ukážeme níže. Zvěř ošetřené výhony zkousne a v zápětí vyplivne. V blízkosti sazenic poté můžeme sbírat důkazy jako na dlani.



Boční okus. Ošetřené a přesto zkousnuté letorosty

Krom toho jedle velmi trpí pozdním mrazem, který se dostavuje začátkem května v třídenním období ledových mužů. Tam, kde chybí ochrana dospělého porostu (na holině), se devastující účinek nočních mrazů podobá morové ráně. Čerstvá, svěží zeleň nově vyrašených letorostů se doslova před očima mění na zplihlé, černé housenky. Jakáž pomoc, je po všem! Všechno je ztraceno...

Ale není, kolikrát už to takhle bylo... Příroda je sice krutá, ale vždy něco přežije. A věru, ještě nikdy tak nebylo, aby nakonec nějak nebylo. Vždycky je nějaká naděje... A byl člověk na světě, který to věděl - jmenoval se Jan. Příjmením Skácel.

KDO SE VEJDE NA HOUSLE

Neboj se, ničeho se neboj
a třeba bylo nejvíc zle
vždycky se najde někde člověk
který se vejde na housle

A na světě jsou krásní dnové
a bývají i dnové zlí
nakonec všichni vejdeme se
do hrobu jako do houslí

Housličky housle o dvou strunách
takové jak je z dětství známe
s kobylkou luční s petrklíčem
malinko málo polámané

Tolik tedy básník. Holt v některých situacích v nás bývá "hodně z člověka" a chápavý čtenář jistě promine tuto malou odbočku. Zkrátka nedalo mi to...

Jak už jsem tedy nastínil, zažíváme s jedlí v období její mladosti značné peripetie a je to opravdu sisyfovská práce, kdy lesníku nezbývá, než aby naplno rozžal světlo pěstitelského umu svého, chce-li se dobrat kloudného výsledku. Tzn. dopěstovat co nejvíce elitních stromů do mýtního věku.

Jak ale na to, když s jedlí to není tak jednoduché?

Recept je starý jak lidstvo samo. Nebýt zbrk. Nejdříve vědět, pak konat! Rizikovost je ovšem i tak hodně vysoká, protože v lese závisíme i na počasí a na dalších nepředvídatelných jevech. Navíc pěstovat smíšený les je podobné, jako psát hudební part pro mnoho nástrojů. Aby to všechno ladilo, je třeba dát každému co jeho jest a myslet tak nějak "orchestrálně". Bohužel skutečnost, nejenom v lese je odlišná. Spolupráci nahradil konkurenční boj, kdy každý hraje sólo sám za sebe (pohříchu mnohdy falešně) a hlavně dost nahlas, aby se zviditelnil a překřičel ostatní... Podle toho to tedy i vypadá.

Osobně mám za to, že je třeba už konečně opustit marné snahy, vedoucí k pěstování jedle "smrkovým" způsobem a nehrát si stále na průkopníky slepých uliček. Zkusit omezit její přímou kultivaci na holinách a více kopírovat dění v přírodním lese ( = nechat za sebe pracovat přírodní síly). A potom také respektovat specifický růstový rytmus jedle, o kterém už byla řeč výše. Tzn. v mládí pomalý růst v zástinu, pozdní kulminace výškového přírustu, pomalé stárnutí v polostínu ( = husté, pravidelné letokruhy = kvalitní dřevo = lepší cena), období plodnosti s uvolněnou korunou a závěrečná dlouhověkost.

V opačném gardu, kdy přijde sazenice jedle přímo na holinu, stavíme její růstový rytmus doslova na hlavu. Nutíme ji přijmout strategii kolonizační pionýrské dřeviny. Čili - rychlý růst v mládí a časná kulminace přírustu, (což z kraje vypadá sice dobře), ale v zápětí následuje rychlé stáří a krátké dožiti po vzoru břízy. Moc jsme si tedy nepomohli, akorát jsme nebohou jedli vystavili značnému stresu. A zdravý rozum nám říká, že tato násilná změna vývoje organizmu se musí zákonitě nějak projevit. Většinou snížením jeho odolnosti a s tím jde ruku v ruce náchylnost k různým chorobám. Potom nás věru nemůže překvapit chřadnutí jedle, její masivní ústup z porostů a nezdar přirozené obnovy.

Pro zajímavost můžeme srovnat dva údaje. Plocha na níž rostla jedle bělokorá v roce 1931 zaujímala 8,13 ha a byla to třetí nejpočetnější dřevina v lesích městyse Doubravník.4) V současném Lesním hospodářském plánu je výměra skoro poloviční = 4,62 ha. Během 80-ti let tedy pokleslo zastoupení jedle o 50% a už ji předbíhají i doprovodné dřeviny jako lípa a habr. Nezbývá tedy, než trpělivě napravovat, co bylo v lese zničeno nevědomostí nebo hrabivostí a pokusit se jedli víc rozšířit.

Zdá se, a zkušenost to jen potvrzuje, že nejschůdnější cesta k udržení jedle v porostech vede přes výběrné hospodaření. A k tomu jsou právě v naší Pasíčce optimální podmínky. Lesní plán tento celek zařazuje do kategorie "Lesy ochranné na zvlášť nepříznivých stanovištích", kde platí určitá omezení. Holoseč je zde vyloučena a výchovné zásahy doporučeny s rozumem... Jak k tomu přistoupíme je na nás a bohužel na penězích. V každém případě to je určitá výzva.

Nyní už ale postupme dále do lesa a podívejme se na dospělé stromy, které zde rostou v malých hloučcích a skupinkách okolo deseti kusů. Viz. obrázek.



skupinka jedlí v porostní skupině 103A11

Je zajímavé, že i v tak malém počtu mohou tyto jedle vytvořit charakteristický dojem tmavé jedliny, která bývala kdysi běžnou součástí smíšených evropských lesů. Tady si člověk aspoň v náznaku dobře uvědomí, co pro naše předky znamenal výraz "černý les". Výrazná etážová struktura, vitální koruny nízko nasazené na bleděsivých kmenech a pod každou, jen trochu volně rostoucí jedlí už nachystáno několik různě vysokých dorostenců, připravených ji v momentě vystřídat, kdyby něco.

Opravdu žádná jiná dřevina nedokáže v našich zeměpisných polohách vytvořit takto vysoce produkční, tajemný a místy až ponuře působící porost. Věčný hvozd...


- dokončení příště


Petr Koukal


Poznámky:

1) Líska obecná (Corylus avellana), tehdy dosti hojná i na protějším Brdě. Jemný popel z jejího dřeva, byl používán k výrobě střelného prachu. V Doubravníku se tímto zabývala jistá rodina Valdhauserova, jejichž podnik stával v Luhačovicích, na konci obce směrem k Prudké. Konec firmy byl ale tragický. Neopatrnou manipulací s ohněm došlo k explozi, o jejíž síle se traduje, že zbytky těl byly vrženy až na jedle v Sutinách. Po této události už prachárna v Doubravníku nikdy obnovena nebyla.

2) [... rozházené smrčky či jedle v malých skupinkách ...] Ačkoli docházelo k silné exploataci lesů, přesto vždy někde zůstal zapomenutý starý strom, který zajistil přirozené zmlazení. Toto zapomenutí se však nedělo záměrně, s dobrým úmyslem, ale pravda je taková že na silné kmeny v nepřístupných místech, člověk - disponující koňským potahem a ručním nářadím, prostě fyzicky nestačil.

3) Stádo muflonů (Ovis musimon) bylo v této lokalitě uměle vysazeno ve druhé polovině minulého století. Tyto divoké ovce (původem z Korsiky) se na Sokolí skále výraznou měrou zasloužily o redukci některých druhů rostlin a v obecním lese nám díky pravidelnému spásání náletu chybí několik věkových tříd. V poslední době počet muflonů sice klesl, takže se zmlazení pod starými stromy už místy i udrží, leč jedlice středního věku zde úplně chybí.

4) Údaje v materiálech Doc. Ing. Františka Bernarda z Brna, který jako první zpracoval roku 1931 "Hospodářský program pro lesy obce Doubravník".