Vánoční tradice


pomalu ale jistě vymírá, tvrdí ti starší z nás, ale při bližším pohledu zjistíme, že to není až tak hrozné. Ona se nám jenom "transformuje" - jako všechno ostatní...

V minulém století narostly Ježíškovi fousy a stal se z něj děda Mráz. Pamatujete? Chodil k nám dlouhá léta a nějak jsme si na sebe zvykli. Jinak to ani nešlo. Ale nakonec i on se po sametové revoluci "překabátoval" a teď máme Santu Klause.

Zubí se na nás v červeném hacafraku ze všech bilboardů a spotů a vystupuje docela sebevědomě. I on je symbol té nové kultury. Konzumismu. Ne zrozený, ale stvořený, jedné podstaty s byznysem. Věříme mu. Zatím....

Máme se určitě líp než předešlé generace, ale uvnitř se citíme hůř. Čím to ?

Možná by stálo za to si připomenout, jak se kdysi slavily vánoce v Doubravníku, např. u matky Vejpustkové.

(zdroj L. Mazáč - volně citujeme v místním nářečí:)

Nebylo statečňéší, pracoviťéší, svý děcka nadevšecko milující matky, než byla žena, krátko zvaná Vépustková.
Devět děcek měla, sedum jich bylo doma, dyž ji manžel pekař umřél. Vot nikoho nedostala zaručené příspěvek na výchovu děcek, zvostaly jí jen její pracovitý ruce a vědomí povinosti vychovat z nich řádný pracovitý lidi.
To bylo smyslem jejího života.

Neměla čas se mazlit s děckama. Dokuď byly doma, pomáhaly v domácích prácách, jak dorůstaly, votcházely do služby k sedlákom.

Sama než šla ráno na nádenický práce, už dom donesla huzel trávy pro koze, nebo nůšu nalámanéch suchéch haluzí.
Nebylo pracoviťéší a svědomiťéší ženské u sedláků nad ňu. Nekeří - ne všeci, ji dali jídlo i pro děcka a vot tech, keří to srce neměli, vodnášela kus ze svýho dílu pro děcka dom.

A této pracovité ženské jedno hrozilo, že se o vánocách ani nenají.
Neměla už co do huby strčit a ani grécar na celým bydle.Dobrý sósedky, kerý na ňu nigdá nezapomněly, eště s véslužkó nepřišly. Nezófala, neplakala, ani nešla žebrat nebo si vypučívat. Zavolala: "Děcka pote, pomodlíme se, šak nás pámbů nevopustí!"
A nevopustil.

Zatím co se modlili, přišel policajt Keprta se slovama: "Vépustková, tady vám starosta posílá nejáké rénské..."
Sotvá mu poděkovala, už volala: "Boška dondi k Jerčíkom, kup cukr, móku, kvasnice a čučku, uděláme si stromek!"
Zadělala těsto na lívance, napekla preclíků, koleček a inéch vozdob, do popleváčků zabalili kósky cukru, nastříhali barevnéch papírků a do půlky řepy zasadili stromek. Nakonec uvařili čučkovó polívku a moch se slavit ščedré večír...
A gdo u nich tu slávu poznal, dosvěčí, že nebylo tehdá spokojeňéšího večera.

V žádným domně při skvostným vánočním stromku s drahéma darama nebylo tolik štěstí, protože tadyk byla domovem skromnosť a láska. A potom šli všeci do sósedství popřát a nikdo tak z vnitřního cítění a pravé zbožnosti nezazpíval "Veselé vánoční hody".


Tak to dřív bylo. Jak to je nyní víme, a jaké budou vánoční svátky letos, teprve uvidíme. V každém případě přejeme našim čtenářů jejich klidné prožití. Takže:

Šťastné a veselé a třeba i požehnané...

Vyberte si podle gusta a v novém roce nashledanou.