Nebylo statečňéší, pracoviťéší, svý děcka nadevšecko milující matky, než byla žena, krátko zvaná Vépustková.
Devět děcek měla, sedum jich bylo doma, dyž ji manžel pekař umřél. Vot nikoho nedostala zaručené příspěvek na výchovu děcek, zvostaly jí jen její pracovitý ruce a vědomí povinosti vychovat z nich řádný pracovitý lidi.
To bylo smyslem jejího života.

Neměla čas se mazlit s děckama. Dokuď byly doma, pomáhaly v domácích prácách, jak dorůstaly, votcházely do služby k sedlákom.

Sama než šla ráno na nádenický práce, už dom donesla huzel trávy pro koze, nebo nůšu nalámanéch suchéch haluzí.
Nebylo pracoviťéší a svědomiťéší ženské u sedláků nad ňu. Nekeří - ne všeci, ji dali jídlo i pro děcka a vot tech, keří to srce neměli, vodnášela kus ze svýho dílu pro děcka dom.

A této pracovité ženské jedno hrozilo, že se o vánocách ani nenají.
Neměla už co do huby strčit a ani grécar na celým bydle.Dobrý sósedky, kerý na ňu nigdá nezapomněly, eště s véslužkó nepřišly. Nezófala, neplakala, ani nešla žebrat nebo si vypučívat. Zavolala: "Děcka pote, pomodlíme se, šak nás pámbů nevopustí!"
A nevopustil.

Zatím co se modlili, přišel policajt Keprta se slovama: "Vépustková, tady vám starosta posílá nejáké rénské..."
Sotvá mu poděkovala, už volala: "Boška dondi k Jerčíkom, kup cukr, móku, kvasnice a čučku, uděláme si stromek!"
Zadělala těsto na lívance, napekla preclíků, koleček a inéch vozdob, do popleváčků zabalili kósky cukru, nastříhali barevnéch papírků a do půlky řepy zasadili stromek. Nakonec uvařili čučkovó polívku a moch se slavit ščedré večír...
A gdo u nich tu slávu poznal, dosvěčí, že nebylo tehdá spokojeňéšího večera.

V žádným domně při skvostným vánočním stromku s drahéma darama nebylo tolik štěstí, protože tadyk byla domovem skromnosť a láska. A potom šli všeci do sósedství popřát a nikdo tak z vnitřního cítění a pravé zbožnosti nezazpíval "Veselé vánoční hody".