Výprava na Malou Fatru


Rozhodl jsem se napsat pár řádků o zimní výpravě na Malou Fatru, přestože se nejednalo o oddílovou akci a zúčastnili jsme se jí jen já a Šťoura. Celá akce ve mně však zanechala pár vzpomínek, na které se hned tak nezapomíná a o které bych se rád podělil s ostatními.



 

Pominu-li přípravy a nákupy spojené se zimní výpravou do nehostinných hor, za začátek akce považuji středu 30. ledna, kdy jsem se všemi věcmi dorazil k Zapletalům domů, protože na další den byl naplánován odjezd Šťourovým modrým korábem silnic o půl osmé ráno a zůstat doma by pro mě znamenalo vstávat na můj vkus moc brzo. Kolem deváté večer měly již všechny obchody zavřeno, nicméně nenechali jsme se odradit a nezbytné suroviny jsme si opatřili v královopolském nonstop Tescu. Při pohledu do nákupního košíku jsme se v hloubi duše styděli, kolik zbytečností jsme si koupili. Nadcházející dny nás ovšem měly přesvědčit, že jídla na treking po horách není nikdy dost.

Další den ráno, zatímco kohout měl ještě půlnoc, jsme napakovali věci do auta a vyrazili směr Brno, kde jsme nabrali další tři moje kamarády Toma, Ondru a Marka. Již po naskládání všech zavazadel (batohů, sněžnic, cepínů a maček) nám bylo jasné, že jet původně plánovaným VW Golfem by byl úkol přinejmenším napjatý. Cesta na Slovensko probíhala poklidně. Vtipná situace nastala u benzínky, kde jsme se snažili do pet lahví natankovat benzín na vaření. Kdo nezkusil, nepochopí.

Během necelých 4 hodin jsme přijeli do nástupního místa, obce Vratín, hodili si na záda dvacetikilové batohy a hurá na cestu. Ušli jsme asi kilometr po asfaltce a nastal čas nasadit si sněžnice. Také jsme zjistili, že pohyb do kopce zahřívá ještě více než láska a mládí a dále jsme pokračovali pouze v tričku a mikině. Zpočátku mně chvíli trvalo, než jsem se dostal do tempa a zvykl si na sněžnice. Měl jsem je na sobě teprve podruhé v životě. Čím více jsme stoupali, tím více jsme byli zadýchaní a tím menší chuť jsme měli na vybavování se. Po chvíli se každý stáhl do sebe a soustředil se na svůj vlastní boj se svaly, plícemi, odhodláním a všudypřítomným sněhem.



 

Když jsme vystoupali do sedla Brestov otevřely se nám pěkné pohledy na okolní hory a zapadlá údolí pod nimi. Po další asi hodině cesty jsme byli svědky nádherného západu slunce nad protější horou. V té chvíli jsem si uvědomil, proč se banda pár lidí s těžkými batohy plahočí v půlmetrovém sněhu po horách, proti nimž se jeví jako mravenci, kteří se snaží vyškrabat někam nahoru bez účelu a smyslu. Někde zdáli se naše snažení muselo zdát jako strašně neefektivní a pomalé, ale v té chvíli byl pro mě pohled na tu rudou svíticí kouli dostatečnou odměnou za celodenní snahu.

Jelikož po západu slunce nastává tma, vydali jsme se na cestu a za chvíli jsme již odhazovali lopatami sníh, abychom mohli postavit stany. Je úžasné pozorovat, jak rychle je hladový člověk schopen uvařit jídlo, aby se nakrmil. Hlavně, nepohrdne ani čínskými nudlemi za pět korun. V té chvíli jsme si je užili víc než prase na rožni. Přestože teplota přes noc neklesla moc pod bod mrazu, spalo se mně špatně kvůli zhýčkanosti domácí postelí a velkým polštářem.Po ranní snídani jsme znovu vykročili vstříc dalším zážitkům. S narůstající nadmořskou výškou nás začala obklopovat mlha, která nás až na pár světlých výjimek měla pronásledovat celou dobu pochodu. Hned po ránu jsme podstoupili asi nejnáročnější výšlap na vrchol, který ztěžoval fakt, že jsme ztratili značku a řídili jsme se itnuicí, že vrchol bude někde po cestě nahoru. Upřímně nevím, jak dlouho jsme se škrábali nahoru, ale zdálo se to jako věčnost.

Po vystoupení na vrchol Suchý nás vřele přivítal vítr o rychlosti asi 50 km/h a ještě hustější mlha. Před námi se rýsoval ostrý hřeben, po němž měly v příštích chvílích směřovat naše kroky. Konečně jsme měli možnost naplno si vychutnat horský vánek se vším všudy. Musím přiznat, že nebýt trekových holí, asi bych si brzo zahrál roli papírového draka unášeného do neznámých končin. Když zrovna nefoukalo, putovalo se nám dobře a užívali jsme si výhledy na skály okolo. Na ty vzdálené jsme neviděli. Jsem schopen podávat náročné fyzické výkony, ale potřebuji neustále doplňovat energii, proto jsem přivítal zastávku na oběd v malebné prohlubni, jenž nás chránila před vnějšími vlivy. Zde jsme také potkali jediné jiné poutníky za celou dobu. Došel nám čaj, na vaření dalšího nezbýval čas, a proto jsme chleba s paštikou k obědu zajedli sněhem a pokračovali dále.



 

Z mapy jsme zjistili, že Malý Kriváň jsme minuli, aniž bychom si ho předtím v té mlze všimli, museli jsme se tedy spokojit pouze s Velkým Kriváněm (1709m.n.m). Ten nám svůj status nejvyšší hory Malé Fatry dal pocítit, když nás donutil zdolat převýšení asi 300 metrů. Při výstupu do sedla pod ním se na chvíli vyčasilo a znovu jsem užasl nad pohledy do okolí s nádechem modrého horského vzduchu. Při sestupu z nejvyššího z nejvyšších mě zaujal dravec, který se doslova vznášel nad hřebenem využívaje všudypřítomného svěžího větru. Snad se chtěl jen proletět, snad nám chtěl dokázat, že nechápe, proč je člověk považován za pána tvorstva, když se, na rozdíl od něj, musí namáhavě brodit sněhem a supět. Jen doufám, že neměl v plánu lovit, protože na tom místě v takovém počasí by se ani tuleň neukázal.

Přestože k chatě, kde jsme měli strávit noc to bylo podle rozcestníku pouze 10 minut, hledali jsme ji o poznání déle. Výsledek ovšem stál za to. 8 Euro za noc by stěží vystačilo na provoz takové boudy, ale uznávám, že jsme v té chvíli naprosto podlehli tamějšímu baru a vysáli aspoň litr pití. Nepočítám teplou večeři.

I přes chrápání ostatních jsem se vyspal lépe než předchozí noc. Ráno jsme si na určeném místě v chatě uvařili a rozhodli jsme se nepodcenit včerejší nedostatek tekutin a každý z nás si vyrobil čaje dostatek.

Oblékli jsme se do suchého oblečení, aby nám mohlo během dalších pár chvil zase promoknout a vyrazili jsme na cestu. Počasí se od včerejška ještě zhoršilo. Nepršelo, ale padal mokrý těžký sníh a mlha by mohla konkurovat té, za kterou je Rákosníčkova chaloupka. Na to, abych vytáhl nůž a zkusil, jestli se dá krájet, byla ale moc velká zima. Rozhodli jsme se jít po modré značce, abychom se nemuseli vracet zpátky na hřeben nad chatou. Asi po sto metrech jsme se ale ztratili a museli jsme se vrátit. Učinili jsme druhý pokus. Tentokrát jsme zvolili cestu oklikou přes zmiňovaný hřeben. Byla značená dvoumetrovými dřevěnými tyčemi asi třicet metrů vzdálenými. Tato varianta nám vycházela do chvíle, než jsme v jednom místě další tyč prostě nebyli schopní najít. Přestože jsme nechtěli přijít o výlet na skalnatý Rozsutec a nechtěli jsme vypadat jako bábovky, nakonec jsme dospěli k názoru, že bude nejrozumnější výlet předčasně ukončit a nezbývalo nám než doufat, že najdeme cestu dolů.

Netrvalo dlouho a jako zázrakem jsme narazili na vlekaře u nefunkční sjezdovky, ti nás nesměřovali na výstupní stanici lanovky, odkud jsme se mohli zdarma dostat dolů. Asi patnáct minut trvalo, než jsme dojeli dolů, trošku zklamaní, mnohem více však veselí. Každý z nás měl totiž obavy, jestli bude schopen v takovém nečase pokračovat v putování, které by pro nás bylo spíš zarputilým bojem o každý centimetr než radostí. Tyto obavy z nás spadly a zatímco se borci odebrali do hospody zapíjet vítězství, vydali jsme se se Šťourou pro auto, jenž se momentálně nacházelo dvacet kilometrů daleko. Další šťastná náhoda nás potkala. Stačilo jednou zvednout ruku se vztyčeným palcem a starý pán nás nabral a dovezl až na místo určení. V autě jsme se převlékli a sotva po 45 minutách jsme stanuli na prahu hospody, kde kluci ještě ani nestačili dopít.

Cestou zpět se nic zásadního nepřihodilo, a proto považuji tento zápis za kompletní. Zakončil bych ho Tomovou památnou větou pronesenou druhý den po seznámení se s předpovědí počasí: "Výhledy nebudou žádný a zážitky drsný".


Vítek Hertl