(Nejen) doubravnická strašidla v Předklášteří

V Podhoráckém muzeu v klášteře Porta Coeli je až do srpna k vidění zajímavá výstava, která mapuje lidové pověsti o různých nadpřirozených bytostech z celého širého kraje kolem Tišnova. Vyprávěli, že tam straší.

Výstava vychází z knihy Atlas pověstí a přízraků z Podhorácka se zvláštním přihlédnutím k Žitnému ostrovu, kterou v loňském roce vydal Michal Konečný, a doplňují ji originální ilustrace současných výtvarníků. Nezanedbatelnou stopu tam má i Doubravník.

Tajemnou moc přírody si naši předkové spojovali s nejrůznějšími bytostmi a přízraky, které naháněly úctu i strach v hlubokých lesích, u vodních toků, studánek či osamělých balvanů. Místní pověsti, které si lidé po generace předávali, jsou nejen rozvěšeny po stěnách, ale můžete si je poslechnout i vyprávěním prostřednictvím známé Albi tužky, která reaguje na načtení kódu z panelů. To vše je doprovázeno působivými ilustracemi mnoha výtvarníků, ale také 3D modely, kde si mohou děti se strašidly hrát. Interaktivní prvky vás pozvou k aktivnímu zapojení; čeká vás závod s čertem, objevování zlata v Besénku, stavění kostelíka svatého Stanislava v Osikách nebo můžete doplnit ilustraci k zapomenuté pověsti o trpaslících z Květnice.

Výstava je koncipovaná jako cesta krajinou i lidskou představivostí. Vstoupíte do chalupy, projdete se cestou do lesa a k vodě, zastavíte se na hřbitově, u hradu nebo kláštera. Každé z těchto míst ukrývá své příběhy a strašidelné bytosti. Uslyšíte podivné zvuky, setkáte se s vodníkem či vlkem a možná překonáte i vlastní strach.

Z Doubravnických osobností se zde dočtete o řediteli školy Leopoldu Mazáčovi i malíři Stanislavu Bělíkovi. Kromě toho je na výstavě zobrazena pověst, která má pocházet přímo z Doubravníku.

O ohnivých sudech

Není tajemstvím, že v lesích okolo Doubravníka a Sejřku straší. Vždy tomu tak bylo. Je samozřejmě možné, že nestraší v lesích, ale lidem z Doubravníka a Sejřku v jejich hlavách. Ať už je to jakkoli, lidé si příhody z těchto lesů předávali z generace na generaci, kdykoli se sešli. Kolikrát se hádali, zda je to horší v Loukavci, Olší, nebo v Mokří. To jsou tři lesy, kde jeden přechází v druhý a člověk odjinud by mezi nimi nepoznal rozdíl. Dokonce by si mohl myslet, že je to jen jeden les, který si lidé rozdělili na tři části, aby se ve světě lépe vyznali. A takový člověk by měl nejspíš naprostou pravdu.

Každopádně se stalo, že se sešly ženy ze vsi u draní peří. Vyprávěly si příhody a historky z těchto lesů, ať už jsou to tři lesy, nebo jen jeden, jako by se předháněly, která ty další více vyděsí. V kuchyni tehdy buď líně postávali, nebo jindy pilně pomáhali také tři čeledíni, kteří se ničeho nebáli a klepům od stolu se tajně posmívali, jak už to tak bývá. Vždyť staří jsou mladým pro smích, co svět světem stojí.

Chlapci se toho večera dohodli, že se na strašidla zajdou podívat a trochu je postraší. A protože nejvíce historek se týkalo lesa v Mokří, domluvili se, že zajdou právě tam. Dva z nich přesvědčili třetího, že vyrazí každý sám a sejdou se přímo na místě, v lese, v jedenáct v noci. Třetí byl dobrosrdečný hoch, který od druhých nečekal nikdy nic zlého, a tak na tento nápad přistoupil. Před jedenáctou v noci postával pod smluveným stromem a čekal na své dva kamarády. Čas běžel, stromy šuměly, v lese to občas zapraskalo a odkudsi z hloubi se ozývala sova, ale další dva čeledíni nikde. Ti dva mezitím stáli na jiné straně kopce, uprostřed svahu nedaleko lesa.

V křoví si chystali velké kusy bílých pláten a smáli se, jak třetího vyděsí k smrti, zatímco ten už byl na cestě zpátky k domovu, protože akorát minula půlnoc. V jednu chvíli čeledíni pohlédli nahoru směrem k lesu a oba zbledli. Přímo k nim se řítil obří hořící sud.

Smích jim ztuhl na tvářích, všeho nechali a utíkali zpátky do vsi jako o život. A možná, že běželi o život doopravdy. Ať však běželi, kudy chtěli, kdykoli se ohlédli, hořící sud jim byl v patách. Utíkali a pomalu jim docházel dech, za sebou slyšeli hučení plamenů a možná, že i přicházeli z té hrůzy o rozum. Z posledních sil doběhli ke statku, prolétli bránou a zabouchli ji za sebou. Vrata zaduněla, jak do nich cosi narazilo těžkou vahou. Pak nastalo hrobové ticho, ani lístek ve větru se nepohnul.

Ráno našli na vratech vypálený obrys lidské dlaně. Od té doby už se starým lidem smáli jen někdy.

Doubravník.
Zapsala Alžběta Čiharová-Odehnalová

Vedle této pověsti najdete na výstavě Vyprávěli, že tu straší i další z našeho nejbližšího okolí, například O bílé panně z Pernštejna, či O vlkovi a jiných potvorách z Borače. Výstavu jsme navštívili s dětmi, strávili jsme tam více než hodinu a děti byly moc spokojené.

Jindřich Kačer

Ilustrace k pověsti O ohnivých sudech, risografie, přípravné kresby Tuší, Ondřej Bodlák

Děti si moc rády postaví "hrad" z molitanových kostek

Strašlivý vlk od Borače měl prý na svědomí i lidské životy

Ve strašidelném kostele se dá docela dobře schovat

Oblast Tišnovska rozdělená do jednotlivých barevných oblastí. K Doubravníku je přiřazen Pernštejn a Borač

Doubravník na fotografii Františka Wagnera z roku 1939