Klášter v Doubravníku [2]
Ze staršího článku, kterým jsme loni v březnu zahájili provoz tohoto webu, zhruba víme, že Štěpán z Medlova získal Doubravník na Svratce výměnou za jiné obce a někdy v letech 1208 - 1231 zde založil klášter. Původním rozsahem držby, ani politickým významem, ani kulturní činností nepůsobil doubravnický klášter dojmem nějakého významného ústavu. Přímá zakládací, nebo ustavující listina se nedochovala a nabízí se domněnka, že ani nebyla vydána. Do roku 1230 vzniklo podle dostupných pramenů v Čechách a na Moravě celkem 11 ženských klášterů, z nichž 7 (a v to počítáme i Doubravník), bylo soukromého založení. Šlo tehdy zjevně o společenský trend a podle toho připisujeme Štěpánovi z Medlova nejen smysl pro velkorysost, ale i jistou politickou předvídavost. Založením bohulibého ústavu totiž zajistil sobě i svým nástupcům přinejmenším dobrý vztah k církvi, potažmo k olomouckému biskupství. Dokonce sám papež Řehoř IX. v listině z roku 1231 bere doubravnický klášter pod svou ochranu a potvrzuje jeho rodovou držbu.
Jiná listina tohoto papeže z roku 1238 pak ustanovuje v klášteře augustiniánskou řeholi. Toto ustanovení ale bylo později zpochybněno na základě faktu, že tzv. Augustiniánské kláštery začínají pronikat na naše území až ve 14. století. Co teď? Někteří badatelé tedy přišli s domněnkou, že šlo o řád žebravých klarisek, což zase vylučuje bohaté obvěnění kláštera majetkem, doložené listinou z 29. července 1235. Ve světle těchto poznání se tedy zdá nejpravděpodobnější varianta, že v Doubravníku šlo o řád premonstrátek, označovaný rovněž přívlastkem "řád sv. Augustina". Další spory se vedly o tom, zda původně ženský klášter nebyl na čas rozšířen o mužskou řeholní složku. Následné studie a srovnání s jinými kláštery, však prokázaly, že probošt tehdy nemusel, a v případě Vojtěcha z Medlova zřejmě ani nebyl, doubravnickým řeholníkem. A i když existence sboru kněží při klášteře je nesporná, tak ani ti nemuseli být notně řeholníky v pravém slova smyslu. Šlo převážně o duchovní, kteří obsazovali fary, náležející klášteru, případně fary, v nichž měl klášter patronátní právo. Celou tuto vášnivou polemiku nakonec završil až v roce 1994 historik Libor Jan podrobnou analýzou, z níž citujeme: "... Po celou dobu trvání kláštera až do zániku v první polovině 15. století je nutné - jednou pro vždy - považovat doubravnický klášter za ženský a augustiniánský!" Kostel sv. Kříže v Doubravníku byl kostelem konventním. Snad plnil i úlohu kostela farního, ale je jisté, že v Doubravníku stál tehdy kostel ještě jeden. Již zmíněný Papež Řehoř IX. totiž v listině z 23.2. 1233 jednoznačně mluví o kostelu sv. Františka v Doubravníku. Ten se měl nalézat na jižním okraji klášterního areálu, čemuž odpovídá poloha v dolní části dnešního náměstí.1) Dnes je zde umístěna socha sv. Jana Nepomuckého.
A stejně tak, jako neznáme přesně okolnosti vzniku kláštera, nemůžeme ani podrobně zdokumentovat jeho konec. V historických pramenech se jeho jméno naposledy ozývá ve sporech o držbu majetku někdy v roce 1418. Potom už jen listina datovaná 21.3. 1427 na Pernštejně, která stvrzuje, že: "... abatyše Bolka, převora Klára a konvent kláštera, se souhlasem Viléma z Pernštejna a jeho syna Jana, prodávají pro nouzi do tří životů Janovi z Doubravníka, jeho dceři Katruši a bratru Jakubovi za 20 hřiven pražských grošů klášterní sad včetně příslušenství, chmelnici a dva kusy role v Doubravníku, jeden pod Bachořovú a druhý Na újezdě.2)" Právně sice klášter ještě nějakou dobu existoval, ale jak vidno, ekonomicky se nacházel v troskách. Poslední dochovaná zmínka o činnosti konventu je z 12. prosince roku 1436. Tehdy abatyše Eliška s konventem doubravnického kláštera pohnala Jana z Pernštejna k soudu proto, "...že jim v pravým landfrýdě drží jejich zboží klášterské se všemi požitky malými i velkými a druhé vsi rozdal a zapsal svým služebníkům, nemaje k tomu žádného práva." Současně pohnala pernštejnského purkrabího Vaňka, že neprávem drží ves Rodkov, Janka Černého z Býšovce pro držbu Skorotic, Zikmunda z Klečan, že drží klášterní ves Rozsochy, a Martina Hudce, že si přivlastnil čtyři hřivny platu v Olešínkách. Byl to ale jen zoufalý pokus, který se obrátil v neprospěch řádových sester. Půhon proti Janovi z Pernštejna byl totiž od začátku bezpředmětný, neboť Jan jako dědic zřizovatele kláštera, měl plné právo disponovat s klášterním majetkem. A pokud jeho (výše uvedení) služebníci přece jen vrátili někdejší klášterní statky, tak nikoliv klášteru, ale přímo dárci - tedy Janovi z Pernštejna. Jaká byla účast Pernštejnů ať už vlastní, nebo názorová, na likvidaci kláštera zůstává za současného stavu poznání dohadem. V každém případě fyzická likvidace je připisována na vrub husitskému tažení na Moravu. Jako nejpravděpodobnější se jeví tažení po Žižkově smrti u Přibyslavi koncem října roku 1424. Po dobytí Přibyslavi táhl hlavní proud husitů k Velkému Meziříčí, kde se k nim připojil hejtman Diviš Bořek. Ten se k Meziříčí přibližoval od Kunětické hory, takže Doubravník zřejmě minul. Zato zpáteční tažení husitů od Třebíče na Boskovice mohlo vést přímo přes naši obec. Stačilo jen překonat údolí řeky Loučky a Doubravník ležel přímo na pochodové ose. Vyplenění kláštera bylo jistě tragickou událostí, ovšem v kontextu doby na tom byly doubravnické řeholnice ještě nejlépe ze všech. Jak již bylo zmíněno, v největším nebezpečí nalezly pravděpodobně útulek za hradbami Pernštejna, odkud se později uchýlily do Brna. To byla v těch pohnutých dobách nejbližší katolická pevnost, kde nacházelo útočiště mnoho dalších církevních osob a institucí. Po nějaký čas zde žily ze zástav klášterních klenotů, jak o tom hovoří zástava (a nevyplacení po celých 40 let) u Jana Eberlinova a dalších brněnských měšťanů. zdroj: doc. PhDr. Jaroslav Teplý, CSc. Poznámky:1) Podívejte se na mapku v předchozím článku, kde je zakreslena budova označená křížkem... 2) Nezvyklý obrat "do tří životů" znamená v tomto případě zástavu majetku na období tří generací, což mohlo za optimálních podmínek trvat i řadu desetiletí. První nabyvatel mohl "druhý život" postoupit až svému vnukovi a ten pak "třetí život" zase svému vnukovi. Většinou to ale netrvalo nijak dlouho, neboť úmrtnost v mladém věku tehdy nebyla žádnou vzácností.
|