Pomníček Jana Alexandra

Letošní podzim už zvolna odkládá svůj královský, zlatem protkaný plášť a z bohatě prostřeného stolu v přírodě se pomalu začíná sklízet. Ráno je obloha dlouho zakaboněná a mlha, znavená z té tíhy vody, kterou nese, uléhá k odpočinku na střechy domů a do zahrad. Nicméně sem tam se z toho ještě vyloupne pěkný den, který můžeme využít ke krátké vycházce.

Tentokrát půjdeme k nízkému obzoru jižně nad Doubravníkem, kde se říká "Na rovinách ". Naším cílem však nebude ani smírčí kámen, ani barokní Boží muka stojící opodál. Ještě dříve totiž odbočíme na polní cestu s vyjetými kolejemi a nahnutým stromem. Toto území od nepaměti sluje "V cigánech" - prý podle tábořiště etnických kočovných skupin, kterým dřívější zákony zapovídaly vstup do vesnice.

Ale to bych zde nechtěl rozvádět...

Odbočíme tedy vpravo a tichou plodnost polí okolo silnice vystřídá nízký, neučesaný les s hlubokým úvozem. Před námi je stará cesta vedoucí k "Zábozinčí". A právě zde, pod planou hruškou, na místě tak podobném tomu, kde se sedá mezi sečením k svačině a kde býval schovaný džbánek s vodou a kus chleba s tvarohem, se krčí cíl naší dnešní výpravy. Nenápadný pomníček ve tvaru malé kapličky.

pomníček Jana Alexandra

Zvědavost nám nedá, takže i přes určitou pietu zkusíme přistoupit blíže a již čteme omšelý, stručný nápis vyrytý na hladké mramorové desce.

†
zde byl smrtelně zraněn Jan Alexandr
5.8.1933

nápis na mramorové desce

Od roku 1933 uplynulo již hodně vody. Pamětníci zvolna zapomínají a jeden po druhém odcházejí, takže příběh, který se váže k tomuto místu má dneska už poněkud nejasné kontury. Jisté je, že zde došlo k neštěstí při svážení obilí. Za jakých okolností však přesně nevíme.

Procházející poutník tedy jen postojí, podumá, případně popustí uzdu své fantazii, přivře oči a úzkým průzorem pod víčky sleduje dávný příběh z minulého století. Příběh krajiny a lidí. Příběh o tvrdosti života i nelítostném osudu. Chcete jej také slyšet? Inu, povím vám ho.

Začátkem srpna (1933) jsou u nás žně v plném proudu. Stačí pár dní od okamžiku, kdy obilná kosa, jak užovka poprvé zajede do plavého lánu a celá krajina se změní až k nepoznání. Jako by nožem ukrajoval, postupně zmizí rozvlněná hradba obilních klasů a nebeská modř se po krátké odluce znovu dotýká siré země, kterou už kryje jen pichlavé strniště.

Našinec ale nemá kdy si té proměny všimnout. Všechno, co má ruce i nohy o žních pracuje, věru až do zemdlení. Počasí bývá nejisté a do pokosu daleko. Na poli se hraje o čas. Pot stéká žencům po zádech jako jarní voda v brázdě a lněná košile lepí se na tělo. Zemdlené ruce jsou poškrábány od osin až k lokti a červené oči plné prachu. Posečené obilí se váže na řádku povříslem do snopů, z nichž potom na poli staví se mandele. "Deset, dvanáct, čtrnáct... Pán Bůh zaplať, letos se bohatě urodilo."

Ženci jdou společně domů, znaveni sice, záda bolí, ale kosiště strmí jim hrdě přes rameno, jako se nosívá prapor z vítězné bitvy.
"Támhle jde Drahoš!"
"Počkáme na něho..."
Přes cestu mihla se ještěrka a ze vsi zní večerem klekání.

Svážení obilí už je jen hrdinským závěrem celé té rolnické epopeje. Skoro jak na Hané. Žebřiňáky rachotí cestou i necestou od časného rána. S "prázdnou" se jezdí vždy ve stoje, cvalem a beze strachu. Fůry se kladou až do nebe, jenom co ruce a vidle "podávky" stačí. Letní den je rozprostřen široko daleko, vzduch je tak čistý až zvoní a nikdo v tom shonu nezvedne hlavu k obloze, kde se mezitím objevil malý mráček...

Něco se žene. Na straně od Olší už nebe šedne a k samému slunci se rychle plazí hrozivý oblačný jazyk. Nebude trvat dlouho a zabrblá lidem nad hlavou. Na poli začíná být jako v mraveništi.
"Máme to trochu nakřivo!"
"I jářku to nevadí, jedeme, než nás to chytne!"
Celá jedna strana obzoru už se přikryla záclonou deště. Blesky škrtají o sebe jako sirky i hrom dává o sobě vědět. Jak by se z Brda i Pláňavy sypalo dolů všechno kamení. Koně se plaší a musí se držet. Pevně, takže ruce svírající otěže jsou jak dva habrové kmínky vyrostlé v kamenné hrázi.
"Dojedem?"
"Snad!"
Spřežení už je pod kopcem a jindy škaredá, prašná cesta se po dešti leskne jak okna zájezdní hospody. Na blátě horší než na ledě. Nejde to kalupem! A do toho zase udeřilo...
"Proboha, teď přímo nad hlavou!"
Začíná drama. Náruční kůň leží na zadku, podsední na kolenou.
"Prrr malá, pomalu, prrr!"
Šlajf už je na doraz, není to dobré.
V sinalém světle se celý vůz hrozivě naklání. Něco se stalo. Zacinká návojní řetěz, opratě povolují, je slyšet praskání dřeva a celá fůra i s vozem se na stranu kácí...
Ubohý člověče, kam bys chtěl ve zmatku najednou uhnout? V takovém úžlabí není moc místa, nebývá kam... Tady je konec.
Smrt! - Slovo, před kterým i při čtení, uskakujeme jak hříbě před překážkou. Brrr. Jako když pila zadrnčí ve dřevě o suk. Právě s takovým pocitem se rychle vracíme ze snění do reality. Příběh zmizel. Jen osika rostoucí opodál se ještě zachvívá hrůzou a před námi zůstává skromný pomníček, jako mlčenlivý svědek té nešťastné události.

. . .

A hle, den se nachýlil, už se připozdívá. Je čas k návratu. Zpáteční cesta se zvolna klade pod nohy a náš milý Doubravník, celý prodchnutý 800 let starou historií, svítí do noci jako Betlém. Osudy lidí leží tu vzájemně přes sebe, jako třísky, štípané tajemnou sekerou vyšší spravedlnosti a velké ticho, stojící opodál, k tomu záhadně mlčí. Jen tu a tam, pod lampou, večerní stíny vztahují po osamělých chodcích dlouhé, studené ruce. Drobně mží. Tož podvědomě přidáme do kroku, míříce k bezpečí domova...

Inu tak. V mozaice poznávání historie našeho městyse nám po dnešku přibyl další díl, spolu se vzpomínkou na Jana Alexandra. Budiž mu země lehká a pokoj s námi se všemi.

Petr Koukal