Proč mizí původní rostlinné druhy a jiné se objevují

V článku "Nová lokalita orchidejí Doubravnicka" od kamaráda, Ing. Jaroslava Sterzela, jsem byl označen za fundovaného znalce, který se ale na našich stránkách nevyjadřuje. Nevyjadřuji se, to je pravda, ale ani jsem neměl a nemám pocit fundovaného znalce, spíše archiváře zaniklé krásy.

Ke zmínce o naší největší orchideji, ke střevíčníku pantoflíčku, považuji za nutné uvést následující - trs této orchideje jsem dostal kdysi, před dvaceti lety, za pokosení předzahrádky v obci Hlásnice, která leží v blízkosti hradu Svojanov. Nechtěl jsem za to tehdy nic, takový malý flíček trávy to byl, pomalu nestál ani za nastartování křoviňáku, ale majitelka nedala jinak, že prý si mám vzít aspoň nějakou kytičku. Špička ukazováku pak zamířila pod hnízdovitý jalovec, kde se krčil trs nezaměnitelných listů rostliny z rodiny našich orchidejí. Paní ocenila, že mám čuch na to nejvzácnější, že je to střevíčník a že bude ráda, když skončí v povolaných rukou, neboť jí už léta nekvete. Prý pochází od jejích rodičů, kteří jej přinesli kdysi z okolí. Původ této orchideje tedy od nás není nijak vzdálený, plusový bod pro mne. Za dobu, co byl v naší zahrádce, si několik kamarádů odneslo dceřiné trsy a matečný trs už u nás není, sedí v jedné z Doubravnických rezervací s nadějí na návrat do přírody. Kvete zde již druhým rokem (viz: letošní foto), ale semena v tobolkách zatím žádná nedozrála. Shrnuto a podtrženo, byl to spontánní pokus o návrat zmizelé rostliny do naší přírody z nejbližší známé lokality...

Květ v popředí byl kdysi (v roce 2004) podkladem i pro tuto kresbu

Takto vypadají střevíčníky blízko Svojanova

Obecně je výskyt orchidejí ovlivňován řadou vlivů a není jednoduché se v nich orientovat. Není ale pochyb o tom, že převažuje mizení lokalit. Jen za dobu třinácti let, co žijeme v Doubravníku, zanikly čtyři lokality, resp. rostliny na nich jsou již nezvěstné. Týká se to lokalit vstavače osmahlého, vstavače kukačky, prstnatce májového a vemeníku zelenavého. Nově, zásluhou Ing. J. Sterzela, byla za tuto dobu objevena v jiných místech jedna lokalita vemeníku zelenavého a jeden nesmírně cenný nález bohaté lokality vstavače osmahlého. Na obou se ale dá předpokládat výskyt i v minulosti (blíže viz. J. Sterzel: "Nová lokalita orchidejí Doubravnicka").

Zaniklá lokalita vemeníku zelenavého na Pláňavě, na okraji trsu třtiny křovištní,
která jej v příštích letech přerostla a ze společenstva vytěsnila (levý a prostřední snímek z roku 2001).
Snímek vpravo pochází z jiné lokality a ilustruje vnitřní stavbu květu.

Zaniklá lokalita vstavače kukačky na Pláňavě (snímky z roku 2004).

Problematika mizení orchidejí z Doubravnicka je podobná jako jinde ve světě. Nejde o problematiku lokální. Jde o chování člověka jako takového, které je vůči přírodě nejbezohlednější za celou historii lidského rodu. A nemluvím nyní o betonování a asfaltování krajiny, o solárních kolektorech na nejúrodnější půdě a o podobných nešvarech. Mluvím o přetížení krajiny kolem nás, mluvím o doslova zrůdných nárocích na ornou půdu. O nárocích zdánlivě legitimních, protože jíst potřebujeme. Ke "znásilnění" orné půdy (pro masové vybíjení půdních organismů je to ještě laskavý výraz) ve jménu vyšší produkce se používá chemických prostředků. Automaticky, beze studu a bez vědomí následků a souvislostí. Jedním z takových následků je výrazné snížení jímavosti srážkové vody ornou půdou. Vytlačování života z orné půdy používáním pesticidů a minerálních hnojiv vede také k utužení podorniční vrstvy půdy a ke značnému snížení průsaku srážkové vody. Netvrdím, že by povodně bez současné podoby aplikace zemědělské chemie nebyly, ale rozhodně tvrdím, že při rozloze orné půdy v naší krajině by výšky hladin v tocích byly nesrovnatelně nižší.

Prstnatec májový na zaniklé lokalitě nad nedvědickým koupalištěm, vpravo detail květenství.
Dnes už je však na těchto místech nenajdete. (snímky z roku 2005)

Nenápadná loučka nad Doubravníkem hostila ještě v roce 2005 tyto statné exempláře vstavače osmahlého (osmahlý proto, že poupata jsou před rozvitím květů téměř černá, jakoby sežehnutá),
dnes patří rovněž mezi zaniklé lokality.

I úbytek orchidejí bezprostředně souvisí se zemědělskou činností, zejména s minerálními dusíkatými hnojivy. Každoroční hektarová dotace orných půd v dávkách pohybujících se kolem 100 kg čistého dusíku nekončí totiž pouze v pěstovaných rostlinách, nevyužitý dusík zatěžuje plynnými i kapalnými formami okolní krajinu. Mezi jiným nadlepšuje výživu lučních a lesních rostlin, zdánlivě se tedy neděje nic špatného. Ale právě tady se dostáváme k jádru problému. O druhovém složení rostlinného společenstva rozhoduje, jak jinak, konkurenční boj o světlo. A orchideje mají konkurenční výhodu před vysokými travními druhy jen tehdy, pokud je půda chudá na minerální dusík. Tehdy vyhrávají svůj souboj o místo tím, že mají na svých kořenech zvláštní, přátelské (symbiotické, mykorhizní) houby a jiné mikroorganismy, které sice musí živit, ale které jim současně pomáhají s dusíkatou a fosforečnou výživou. Výskyt orchidejí je tak jedním z nejcitlivějších indikátorů vztahu člověka k půdě.

Vůči hnojeným kolegům nemají orchideje šanci, ztrácí konkurenční výhodu a z rostlinného společenstva po čase vymizí. Zato nepůvodní rostlinní přivandrovalci, jak všichni kolem sebe vidíme, umí těchto změn jaksepatří využít. Řešení i v současné době dusíkového luxusu existuje. Je jím pravidelné kosení těch luk, na kterých byl potvrzen dřívější výskyt orchidejí. Nutný je ale odvoz sena a absence následného hnojení. Tam, kde dříve orchideje byly a neobjevily se více jak deset let, je ale nutná domluva s Agenturou ochrany přírody na odpovídajícím managementu luk a na prvotním vnosu semen orchidejí ze stařiny vyhrabané na nejbližší orchidejové louce. Mohl by to být třeba námět pro zapálené mládežnické organizace. Je nutné se ale obrnit trpělivostí, orchideje potřebují nejméně pět roků, než se ve společenstvu svou nenapodobitelnou barvou prozradí.

Orchidejová loučka udržovaná odlišnou intenzitou kosení krátkostébelného a dlouhostébelného trávníku
po deseti letech od změny intenzity kosení.

Proč se ale o osudech dusíku v půdě ví tak strašně málo? No hlavně proto, že běžná zemědělská praxe stimulovaná našimi "osvícenými" politickými hybateli nemůže brát ohled na postupné nepříznivé změny kvality a úrodnosti půd vyvolané aplikací minerálního dusíku. Zemědělci jsou tlačeni ekonomickými kritérii k okamžitému zisku a zde není místo pro úvahy o poklesu půdní úrodnosti a pro mapování osudů aplikovaného dusíku v půdě. Půda je brána jako bezedná výlevka pro chemické látky, přes kterou je možno "dohánět" půdní úrodnost průmyslovým hnojením. Úniky minerálního dusíku do krajiny přijímáme jako nutnou civilizační daň a zisky necháváme koncentrovat na kontech povolaných.

Schematické znázornění koloběhu dusíkatých látek, ze kterého vyplývá, že pohyb a přeměny dusíkatých látek jsou vybalancovány výlučné mikrobiálními procesy uvnitř půdního prostředí (široká šipka se znázorněním mikrobiální amonifikace, nitrifikace a denitrifikace). Také fixace dusíku je mikrobiální proces, kterým se "vnitřní" koloběh napojuje na koloběh globální. Jakékoliv navýšení vstupů (např. ze zemědělství) vychyluje rovnováhu systému, zvyšuje vnitřní průtok dusíku půdním prostředím a otevírá cestu agresívnějším rostlinným druhům.

Kdybychom, čistě teoreticky, chtěli zabránit únikům minerálního dusíku, bylo by nutné pečovat o aktivní půdní mikroorganismy, tedy o "pojistku" vychytávající nadbytečný dusík. Pro ně by bylo třeba vpravit do půdy na jednu jednotku aplikovaného průmyslového dusíku 25 - 30 jednotek uhlíkatých (tím jsou myšleny rozložitelné organické látky, které poskytují půdním mikrobům energii a základní stavební prvky). Toho lze dosáhnout např. organickým hnojením nebo zapravením slámy. V naznačeném poměru uhlíku k dusíku je to ale množství ekonomicky nepředstavitelné.

Samotným zvýšením produkce rostlinné biomasy v důsledku minerálního hnojení je sice částečně doplněn přísun uhlíkatých látek, ale poměr nárůstu nadzemní a podzemní hmoty hnojených rostlin není proporcionálně stejný. Zatímco nadzemní produkce je po aplikaci minerálního dusíku výrazně vyšší, produkce podzemní rostlinné hmoty zůstává víceméně stejná. Logicky proto, že mohutnější nadzemní část rostlin vyžaduje vydatnější zásobování vodou. Rychleji rostoucí průmyslově hnojené rostliny tak "investují" fotosyntézou získané uhlíkaté látky do půdy hlavně proto, aby zabezpečily vlastní zásobování vodou, neboť živin z hnojiv mají dostatek. Jinak jsou na tom ty rostliny, které jsou odkázány na živiny přítomné pouze v půdě. Jsou nuceny vkládat vlastní uhlíkaté látky do podpory činnosti mikroorganismů, "neúnavných permoníků", které jim po stimulaci uhlíkatými látkami posléze otevírají půdní "spižírny" se základními živinami.

S průmyslovým hnojením ubývá produkce kořenových výměšků a tím i zdrojů uhlíkatých látek pro půdní organismy. Postupně se tak snižuje množství mikroorganismů, základní potravy všech větších skupin půdních organismů včetně nejmohutnějších půdních živočichů. Větší organismy (např. chvostoskoci, roztoči, hlístice, larvy hmyzu, žížaly, krtci apod.), si v půdě razí chodby, půdu provzdušňují, tím zvyšují jímání srážkové vody a její zadržení, půda se díky jejich aktivitě pomaleji rozehřívá i vychládá, atd. S aplikací minerálního dusíku ubývá razičů chodeb a půda se pozvolna zhutňuje. Stejně pozvolna a nepozorovaně se mění kvalita a zásoba půdní organické hmoty. S ohledem na dlouhá desetiletí, která uplynou mezi příčinou a následky, unikají tyto plíživé nepříznivé změny pozornosti i odpovědných hospodářů.

Bohužel není ekonomicky vyčíslitelný podíl chemizace zemědělství na odosobnění vztahu člověka k půdě, na mikro- a makroklimatických změnách v krajině, na ztrátě retenční schopnosti půdy, na erozi půdy, na vzniku povodní, na ztrátě úrodnosti půd, na zhoršení kvality vody, vzduchu, půdy, na zvýšeném množství skleníkových plynů a na úbytku rostlinných a živočišných druhů. Bylo-li by to možné, potom by se nad efektivitou aplikace minerálního dusíku do půdy vznášel velký otazník. Přitom je vše tak jednoduché, jen začít s úvahami o úrodnosti půd od půdního života, od mikroorganismů.

Možná, že je naše odpovědnost v tomto směru o něco málo větší než u jiných národů. Totiž prvním, kdo doporučoval minerální dusík (chilský ledek) jako vynikající hnojivo, byl na samotném počátku 19. století Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke, náš výjimečný cestovatel, botanik (mimo jiné objevil v Amazonii viktorii královskou), lékař a etnograf a to dávno před tím, než pokusy s minerální výživou rostlin začal provádět světově proslulejší profesor Justus von Liebig v německém Giessenu...

Tadeáš Haenke (vlevo) a Justus von Liebig (vpravo)
/zdroj: Wikipedie/

Jaroslav Záhora,
Mendelova univerzita v Brně

Autor článku se jménem níže uvedených iniciativ a projektů snaží podpořit povědomí o významu půdy pro životní prostředí (ELSA- Evropský spolek ochrany půdy a SONDAR -síť ochrany půdy v regionu Podunají).