městys Doubravník

Rozhovor s Maxem Kašparů [3]

Věřit v něco je ale dnes hodně populární a člověka to vlastně tolik nezavazuje jako věřit někomu.

Věřit, že "něco musí být" je obsahem víry "něc-istů" a ti jakoby dnes padali z nebe. Stačí se podívat na knižní pulty s ezoterickou literaturou. Nabídka se předhání s poptávkou.

Přechod od víry v něco k víře v Někoho je prvním krokem v dynamickému rozjezdu. Musíme mít ovšem na paměti, že pohyb vpřed není nikdy spojený jen s prvním krokem, ale s prvními dvěma kroky.

Vykročím-li jen jednou nohou, zůstávám stále na místě. Až teprve přisunu druhou, uskutečním pohyb. Mohu uznat, že Někdo existuje, a tím to mohu mít na dlouhá léta odbyté. Teprve vztah, ono přisunutí se k Někomu, dělá ze statické víry dynamickou. Osobní kontakt je pokaždé nosným dějem vztahu, takže bych rozlišoval víru v něco, víru v Někoho a ještě víru Někomu.

Někdy ale může jít také o cestu poctivého intelektuálního hledání. Člověk, který je vnitřně poctivý, nedokáže zkrátka říci, že "věří Někomu" když to není pravda.
. . .

Ano, jsou lidé, kteří poctivě hledají odpovědi. Jde mi o něco jiného.

Na základní otázku "Co je člověk?" nelze jednoznačně odpovědět, aniž bychom nebyli - tak či onak - zataženi do otázky, zda je Bůh a co nebo kdo je Bůh.
Lze vůbec hovořit o člověku a nedojít k otázce po Bohu a jeho jsoucnosti?
Dokonce ani člověk, který v Boha nevěří, si nemůže tyto otázky nepoložit, pokud chce vzít svůj ateismus skutečně vážně, pokud chce být ateistou ne z blbosti, ale z "Boží milosti", jak říkával Ernst Bloch.

Proti tomuto argumentu bych postavil dva typy hledačů v prostoru víry.
První bych nazval "neváhajícími spokojenci", kteří se spokojí s nalezeným kouskem pravdy nebo kouskem víry, a plně jim to stačí. Zbytek si totiž domyslí nebo tento kousek povýší na celou pravdu.
Druhé nazývám "váhavými nespokojenci", kterým onen kousek nestačí a v nalezišti kopou dál. Váhají, zda nalezené už je tím, co skutečně hledali.

V žádném případě nechci zlehčovat víru v "něco", co nás přesahuje, toto hledání na povrchu, protože znám křesťany, kteří přes tuto víru došli až k Ježíši Kristu.

Cesta tedy může být nejrůznější, ale bohužel se často setkávám s tím, že současný člověk trpí duchovní leností a zůstane stát na cestě, protože mu to "něco" stačí. Nebo dojde k poznání, že je tu Někdo, ale tím jeho duchovní cesta skončí a nejde k hledání intimnějšího, vnitřního kontaktu.

Je velkým pokušením ustrnout v takovém stadiu víry, které mne nevybízí vzít do rukou odpovědnost za svůj život a přijmout spolupráci na jeho proměně. Člověk totiž může utišit svůj hlad po duchovní potravě i povrchní spiritualitou, kdy se nechá nasytit laciným rohlíkem.

. . .

Citace z knihy Do výšky volím pád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.