městys Doubravník

Doubravnický veterinář Podedvorný a domy č. p. 100 a 80

Na jaře jsme navštívily s kolegyní Maruškou Němcovou paní Ing. Olenu Kalovou, abychom jí popřály k jejímu 80. výročí. Tato setkání pro nás bývají velmi příjemná a zajímavá, protože se dozvíme od oslavenců mnoho zajímavého z jejich života. Vyprávějí obvykle s nadhledem, přesto od nich slyšíme o lidské bolesti, těžkých životních situacích, o odvaze a síle, s jakou těžkosti zdolávali, o přátelstvích a vzájemné pomoci.

Vyprávění paní Kalové o její rodině mě velmi zaujalo, a protože je mi vždy líto zanechat tyto vzpomínky zmizet v čase, poprosila jsem ji, zda by nám nesepsala alespoň část z jejího příběhu. Dnes Vám zde s jejím laskavým svolením přinášíme další kamínek do mozaiky naší historie.

Barbora Šenkyříková, starostka

Z Ukrajiny na Moravu

Můj tatínek MVDr. Stefan Podedvorný byl Ukrajinec. Narodil se roku 1898 v obci Hleščava v Trembovlanské oblasti u Lvova. Toto území v době jeho narození patřilo k Rakousku-Uhersku. Jeho matka Anna, rozená Džurnaga, byla Polka, otec Michael byl Ukrajinec. Tatínek pocházel z dvanácti dětí, z nichž šest v době dospělosti odešlo z domova do světa za prací. Sestra Anastázie do Polska, Ivan, Bronislava a Anděla do Kanady a můj otec a strýc Marian do tehdejšího Československa. Když tatínek ukončil studium na gymnáziu ve Lvově, musel narukovat jako rakouský voják do 1. světové války, během níž se dostal do zajetí. Dva roky prožil v zajateckém táboře u Neapole v Itálii. Na tato léta nevzpomínal rád. Se zajatci se tam zacházelo velmi špatně, často hladověli.

Po ukončení války nasedl otec do nákladního auta, které odváželo české vojáky a bývalé zajatce do Vídně. Tam se seznámil a spřátelil s bratrem mé maminky Josefem, který ho pozval do jejich rodiny, ve které pak našel pomyslný azyl.

Rodina mé matky, Kutálkova, se odstěhovala několik let před válkou do Rakouska, kde dědeček, vyučený kovář, pracoval na velkostatku ve Felmu u Vídně. Po válce se odstěhovali zpět do Československa do rodiště babičky, Šlapanic u Brna. Tatínek odešel z Vídně s nimi. V Brně byla velká ukrajinská komunita studentů - gymnazistů, kteří začali po válce studovat na brněnských vysokých školách. Tatínek si vybral Vysokou školu veterinární, kde se tehdy studovalo jen z německých vysokoškolských skript. Po pětiletém studiu byl promován veterinárním lékařem. Doktorát si pak dodělal až v roce 1948.

Jelikož neměl české občanství, nemohl získat stabilní místo, a tak musel pouze zastupovat nemocné zvěrolékaře po celé Moravě.

Původně zastupující veterinář

Shodou okolností se dostal k tomu, že zastupoval veterináře v Doubravníku, kde onemocněl doktor Zajíc. Tatínkovi se Doubravník se svým krásným okolím velice zalíbil a když pan dr. Zajíc zemřel, ucházel se úspěšně o jeho místo. V Doubravníku pak navázal s mnoha místními občany přátelství, jelikož byl velmi společenský a empatický člověk. Jedním z jeho přátel byl doubravnický rodák MVDr. Josef Životský, vládní rada Zemského úřadu v Brně. Byl to bratr pantáty Životského, dědečka našeho občana Františka Novotného, u něhož tatínek bydlel. Pan vládní rada mu pomohl získat české občanství a po nostrifikaci mohl tatínek nastoupit na trvalé místo v Doubravníku.

V roce 1927 se oženil s mou maminkou Pavlou Kutálkovou a začali spolu bydlet u Kellerů v čísle 6. Jelikož bydlení u Kellerů nebylo vyhovující, rozhodli se rodiče postavit si v Doubravníku dům. Domluvili se se svými přáteli, manželi Simperovými, že si v Doubravníku postaví dům společně. Paní Josefa Simperová byla neteří p. MUDr. Františka Jelínka a její rodina pocházela ze statku Jelínkových na náměstí č. 14. Pan Antonín Simper byl povoláním učitel, později legionář v Rusku a podplukovník u četnictva v (Moravské) Ostravě. Simperovi se po mém narození stali mými kmotry.

Pan Simper tedy oslovil známého ostravského architekta Josefa Kašpara a ten vypracoval projekt rodinného dvojdomku ve funkcionalistickém slohu. Do Doubravníku vyslal v roce 1939 tři zedníky ze své stavební firmy v roce 1942 se rodiče stěhovali do nového domu. V roce 1943 jsem se tam narodila já.

Tatínek po přechození a neléčení žloutenky zemřel na cirhózu jater v červnu roku 1953. Uměl sedm řečí, 25 roků byl starostou doubravnického Sokola a ředitelem kina. V doubravnickém divadelním sokolském souboru si zahrál několik krásných hlavních rolí (například Mikuláš Dačický z Heslova nebo vrchní v Lucerně). Ve 2. světové válce finančně podporovali s panem řídícím Mazáčem sokolské rodiny na Tišnovsku a rodiny doubravnických občanů, kteří byli zavřeni v koncentračních táborech. Pomáhal také partyzánům v okolí Doubravníku.

Byl velmi oblíbený ve svém rajóně pro svou pracovitost a poctivost! Všichni sedláci, kterým léčil hospodářská zvířata, na něho dlouho rádi vzpomínali.

Malíř v podnájmu

Po tatínkově smrti v době bytové krize padesátých let u nás, jsme museli vzít nájemníky. Do domu se přistěhoval s rodinou p. Antonín Bílý, řezník. Asi po dvou letech se odstěhovali a my až do roku 1964 pronajímali pokoj a provizorní kuchyň pražskému akademickému malíři Jindřichu Stolařovi s rodinou na celé léto od června do září. V mnoha doubravnických rodinách můžeme vidět líbezné obrazy Doubravníku a jeho okolí, které mistr Stolař velmi rád maloval.

Od roku 1964 jsme bydleli v našem domě s mojí maminkou a manželem Ing. Jiřím Kalou a od roku 1969 ještě s naším synem Jiřím. V roce 1989 jsme od paní Simperové koupili její dům č. 80 pro syna Jiřího a jeho rodinu. Simperovi jezdili do Doubravníku na letní byt a pro sebe používali jen 1. patro, zatímco přízemí pronajímali. V nájmu u nich bydlela rodina pana řídícího Jaroslava Šabackého a po jeho smrti se do bytu přestěhovali z Ostravy rodiče paní Simperové - manželé Pavlů. Ta se po smrti jejího manžela v roce 1960 natrvalo přestěhovala z Ostravy do Doubravníku. V 1. patře byla několik let i ordinace praktického lékaře. S odstupem času tu bydleli také během stavby svého rodinného domku dočasně Kotlánovi.

Přítel profesora Koldy

Paní Marie Šabacká se po smrti manžela odstěhovala do Koldovy vily. Její syn Jaroslav byl dětským lékařem v Brně v dětské nemocnici. Do vily jsme chodily s maminkou navštěvovat nemocného pana akademika a profesora Jana Koldu, světoznámého veterinárního anatoma, který tu bydlel se svou matkou.

Pan profesor byl přítelem mého otce a já si k němu chodila vypůjčovat knihy, hlavně detektivky. Jeho knihovně byly věnovány dvě obytné místnosti, ve kterých byly umístěny ve vysokých knihovnách až po strop knihy podle zaměření, a to odborné, světová literatura, česká literatura a detektivní romány. Jedna knihovna byla francouzská, jelikož pan profesor ve Francii působil.

Ing. Olena Kalová-Podedvorná, dcera

Portrétová fotografie veterináře Podedvorného

Během první světové války sloužil Stefan Podedvorný jako rakouský voják v Itálii.
Na fotografii s jeho spolubojovníky ho poznáte podle křížku

Pan Podedvorný s manželkou a dcerou Olenou, autorkou tohoto článku

Doubravnický veterinář Podedvorný na návštěvě v Luhačovicích