městys Doubravník

100 let paní Alexové, ženy plné elánu, zájmů a vědomostí

Doubravnická rodačka paní Věra Alexová nedávno oslavila nevšední kulaté jubileum - sté narozeniny. Proto si dnes připomeneme bohatou životní historii této mimořádné ženy, která se z Doubravníku nikdy neodstěhovala a dodnes je známou a společensky aktivní občankou našeho městysu.

Narodila se 13. 9. 1923 v č. p. 78 jako druhá dcera manželům Kučerovým. Sudičky jako by jí už při narození daly do vínku dlouhověkost. Se svojí starší sestrou Marií prožívala šťastné dětství obklopena láskou rodičů. Bohužel však Marie zemřela již v mladém věku pouhých 27 let. Věřiny rodiče měli dobře fungující hospodářství, kde musela mladá dívka hodně pracovat.

Po absolvování měšťanské školy pokračovala Věra Alexová ve studiu na rodinné škole v Brně a později absolvovala anglický ústav v témže městě. V mládí byla členkou Sokola Doubravník, kde se účastnila všech sokolských vystoupení. Velice ráda sportovala, s manželem a dětmi jezdila hlavně lyžovat. Byla i dlouholetou členkou Sboru pro občanské záležitosti v Doubravníku.

Provdala se za pana Josefa Alexu, který byl původně zaměstnaný v MEZu v Nedvědici, ale postupem času začal doma vyrábět lyže, s čímž mu paní Alexová hojně vypomáhala. Lyží vyráběli poměrně hodně, mnohé dodával i na objednávku do zahraničí. Z této činnosti pak vznikla truhlárna, kterou ale oficiálně založil až jejich syn. Mimo jiné vyráběli i kazetové stropy do zámků.

Společně s manželem Josefem vychovali dceru a syna. Dnes má díky nim paní Alexová tři vnoučata a pět pravnoučat. Je vášnivou čtenářkou a zajímá ji dění v republice i ve světě. Ve svém požehnaném věku je stále soběstačná a plná humoru.

Eva Dvořáková

Paní Věra Alexová je i ve svých sto letech stále aktivní a výřečná žena

Spousta práce i radostí

Využili jsme příležitost kulatého stoletého výročí paní Alexové a zeptali jsme se jí na pár otázek.

1. Jak trávíte den?

To se možná budete divit, protože já sama nevím, jak je to možný, že je pořád tolik práce. Poté, co vstanu, mě prvně čekají dva krásní kocourci. Jsou tak překrásní, že je musím obsloužit. Pak si udělám snídani a po ní uklízím. Pořád je něco potřeba a říkám si, jak je to možný, že nemám chvilku klidu a času pro sebe. Když už si ten čas udělám a sednu si, tak za chvíli spím. Ale co je moje, to je čtení. Jak je přede mnou nějaká nová knížka, tak se do ní hned pustím a hrozně se těším na večer. Nejkrásnější chvíle celého dne je pro mě zalehnout do vyhřáté postele, vzít si dobrou knížku a číst. Do půlnoci čtu a pak se snažím usnout. Když je mně někdy smutno, ráda si zavzpomínám a vytáhnu starý fotografie.

2. Jak se udržujete v kondici?

Pán bůh zaplať, mám dobrého doktora, pana Lukáška, který měl stejně starého strýčka, jako jsem já. Pravidelně už moc let chodím po dvoře. Jen když moc prší, nebo je nějaký nečas, tak vynechám. A pak dýchání, to provádím pravidelně - tak 20×, trvá to asi hodinu. Pan doktor říká, že dělám dobře, tím se mně okrví plíce a plíce pohání srdíčko.

3. Co máte jako největšího koníčka?

Jéžišmankote. To čtení mě až někdy dopaluje, já musím číst, aspoň se podívat do novin. Mám spoustu rozečtených knih. Dočítám historii Doubravníka, moc se mně to líbí a dozvídám se tam spoustu věcí, které ještě ani nevím. Mám rozečtený historický román, životopis Boženy Němcové. Dodnes čtu bez brýlí.

Vše se má dělat pravidelně, i čtení. Stačí pár stránek, já si dám za cíl, kolik mám přečíst stránek a to splním.

4. Máte nějaké pravidlo, kterým se řídíte?

Já toho mám! A zajímavý, že si všechno pamatuju, co mi řekla babička a maminka. Pan farář Damborský byl i náš kamarád a jednou přišel a ptá se, jak se těší naše děti do školy. Jak je znám, odpověděly, že ne a on říká: to mám radost, protože děcko, který řekne, že se těší, tak buď lže, nebo je blbý.

Jako mladá jsem obdivovala Karla Havlíčka Borovského. Kolikrát se sama divím, že si vše pamatuju, že mi to vyvstane na mysli. Když vyčtu něco nového v knížce, tak si to hned zapíšu a jsou to dobrá ponaučení.

5. Je nějaká osobnost, s kterou byste se chtěla potkat?

Obdivovala jsem Alžbětu II. Klobouk dolů před ní a celou Anglií.

6. Udržujete tradice?

To říkám, že tradice sa mají dodržovat. Ke každému svatému je nějaké pořekadlo. Dodnes to říkám mladým.

Pan řídící ve škole byl legionář a my jsme museli znát hymny Malé dohody - českou, slovenskou, jugoslávskou, rumunskou. Vedli nás k lásce k vlasti.

Ráda vzpomínám na sokol, tatínek byl zakládající člen sokola. Jsem vděčná i za výchovu sokolskou. Dvakrát až třikrát týdně jsme chodili na Sokolovnu.

7. Kdo vás během života nejvíc oslovil?

Vítala jsem Masaryka. U školy a dole na křižovatce stály slavobrány. Z toho mám radost, že jsem ho vítala jako sokol. Ale nemůžu říct, že by to byl můj vzor. To byl můj tatínek a moje maminka. Maminka byla výborná kuchařka. I po jejich smrti jsem za nima chodila na hřbitov jim všechno říkat. Jsem pyšná na naši rodinu, že byla jaká byla.

8. Máte nějaký vzkaz pro současnou generaci?

Ať jsou všichni zdraví, ať sportují a ať se oddalují od modernizací (moderních technologií)!

Připravila Monika Kvasnicová